Když odpovědi nestačí

Ochutnávka

Vzdělávání

V této ukázce si ukážeme, kam celý cyklus vzdělávání Život podle gravitace směřuje. Na filozofických modelech si ukážeme, jak je organizovaná hmota a jak do této částicové uspořádanosti zapadá život a další fenomény, jako jsou mysl, vědomí, podvědomí nebo duše, které obsahují gravitační kvanta života.

Dokud nezačneme chápat život jako vyjádření pro určitou dimenzi, pak budeme i nadále říkat, „že žijeme” a „jak žijeme”, i když to, co pojmem „žijeme” dosud myslíme, jsou jen různé stavy naší existence.

Je k úvaze, proč biologie definuje život jako určitý soubor funkcí, přestože z pohledu definice dimenze, život s tzv. hloubkou života, definici dimenze splňuje. A dimenze, jak víme, není funkce.

Možná bychom se ještě mohli pozastavit nad pojmem hloubka života, protože hloubku máme tendenci vnímat jako prostorovou míru, resp. rozsah vzdáleností, podobně jako rozsah časů vnímáme jako dobu, jenže jak jinak označit rozměr života?

Když se hmota a energie mohou nacházet v dimenzích prostoru nebo času, tak se také mohou nacházet v dimenzi života.

Jenže je v tom háček. Protože má život svoji sílu, má nejspíš i svoji energii a hmotnost, a tak by kromě nějaké míry měl reprezentovat i nějakou formu hmoty. Touto svojí energií a hmotou by pak měl v rámci svého projevu obohacovat nebo formovat ostatní okolní hmotu, která rozměr života nemá. To naznačuje, že by se život jako dimenze mohl vyskytovat ve stávajících nehmotných dimenzích prostoru a času v podobě jakési hmotné superdimenze, která hmotě a energii dává v prostoru a čase určitou parametrickou kvalitu.

Nakonec i to, že v rámci anorganické a organické chemie charakterizujeme hmotu jako živou a neživou naznačuje, že si důležitost života jako parametrické veličiny do jisté míry uvědomujeme. Jenže už samotné rozdělení hmoty na živou a neživou končí zpět u funkcí, které jsou hmotě přisouzené na základě interakcí tzv. biogenních prvků, ale to je pro vysvětlení role života nedostačující. Mohli bychom se odvolávat na princip samoorganizace, jenže nic se neděje samo od sebe. Je také nápadné, že když už máme rozdělení hmoty na hmotu živou a hmotu neživou, nemáme k ní odpovídající rozdělení energie na živou a neživou energii. Ukazuje se zde nesoulad mezi biologickou definicí života a fyzikálními principy. Jenže fyzika jsou přírodní principy a biologie by z nich měla vycházet. Takže objasnění podstaty života vč. jeho definice, je na fyzice, ne na biologii.

Pokud tedy přijme možnost, že je život dimenzí či superdimenzí, pak by bylo na místě přehodnotit výrok o tom, že žijeme. To, že se nacházíme v nějakém rozměru, například časovém, bychom museli v této analogii vyjádřit výrokem, že časujeme. A absurdnost tohoto výroku je zjevná na první dobrou. Tak proč v případě života, nám ten výrok tak absurdní nepřipadá? Vždyť čas, prostor a život jsou tím, co nám umožňuje projev. Jinak bychom nebyli nikde a nikdy. Jenže my jsme, teď a tady. To, jakou kvalitu má být, teď a tady, tedy v jakém stavu jsou tyto tři dimenze, je důležité pro pochopení toho, jak vesmír funguje. Jednoduše bez života tomu nikdy a nikde neporozumíme, bez dimenze života do nedáme nikdy a nikde dohromady.

Úvahy k zamyšlení

O koučích, psychoterapeutech, malých dětech a nás samotných

Sociální sítě umožňují šířit do veřejného prostoru nespočet profesních i čistě privátních postojů a názorů na kdeco. Ne jinak tomu je i v oblasti osobního rozvoje. Váhu prezentovaným názorům dává počet sledujících, lajky a kontext komentářů. Jejich četnost pak vytváří dojem, že čím víc zobrazení příspěvek má, tím kvalitnější bude obsah sdělení. Je tomu ale skutečně tak? Předně je dobré si uvědomit, že za každým názorovým proudem vždy stojí nějaká už existující sociální bublina, která se s ním identifikuje. Jedno jestli se tak děje z povahy samotných idejí nebo podle toho, kdo je prezentuje, případně obojího současně. Podstatné je, že síťovými algoritmy takto akcelerované názory získávají dynamiku, která dává všem jejím podporovatelům obrovskou sílu, spočívající v pouhém vědomí sounáležitosti s něčím větším, než jsou oni sami. Tím sílí nejen samotná idea, ale roste i nebezpečí sdílení myšlenek, které se měří úspěchem, tedy velikostí, rychlostí nebo chytrostí, ale nikoliv svojí moudrostí. To však nebrání tomu, aby nedocházelo k povrchnímu spojování se s myšlenkami jiných lidí, které se děje bez rozmyslu, podvědomě, protože většina se nemůže mýlit. To jsou přece zákony statistiky. Jenže víc pruhů neznamená víc adidas. Na statistickou relevantnost názorů statistické analýzy nefungují. I dominantní názor je totiž jen jeden z možných úhlů pohledu a jeho interpretace, v porovnání se statisticky významnou hodnotou přírodních zákonů, v činění závěrů neobstojí. Jenže jak rozpoznat, které názory jsou moudré a které nikoliv? Z vlastní marketingové praxe vím, že stačí použít správná, líbivá a především bezobsažná slova, zabalit je do příběhu, který navodí příjemný pocit, a pak už je jedno, co lidem řeknete. Podobnost slov je chytlavá, vzbudí dojem, že sdělované myšlence rozumíte a propojení slov do atraktivnějších souvislostí a silnějších emocí vás dostane. Proto všechny duchovní doktríny zaměřené na osobní rozvoji pracují se stejnými slovy, například se slovy život, světlo, láska, rozum, štěstí, aj., aniž by vysvětlovaly, co tato slova znamenají.

Když různým koučům a terapeutům položíte přímou otázku, co je to život a kdo jsou, setkáte se s velmi vágní a většinou značně vyhýbavou reakcí. Není divu, když na takto elementární otázky nemají smysluplné odpovědi.

Pojďme si jednu takovou reakci ukázat a rozebrat:

Post: Otázka pro odvážné: Koho považujete za opravdového vládce svého života? Co si od něj chcete vzít za ponaučení pro sebe? Komentář: „Otázka pro odvážné: Co je to život? Pokud už chceme být něčeho vládcem, měli bychom nejdříve vědět, čemu chceme vládnout. Bylo by dobré si neplést náš projev existence s životem. Stejně tak, když odpovíme, že jsme to my, kdo jsme vládcem života, bylo by dobré vědět kdo jsme to my. Tedy kdo jsem Já.” Reakce: „Záleží na každém, jak moc chce a vidí přínos v takovém filozofování. Může být prospěšné, ale někdy nás to může naopak odvádět na zbytečná scestí. Zabýváme se pak věcmi, které pro nás vlastně nejsou tolik důležité a odvádějí nás od samotného žití a od toho, co důležité je. Ovšem krása toho všeho je, že pro každého z nás je zásadní něco jiného.

Ano, i toto je názor.

Jenže prohlásit snahu porozumět základním znalostem principů života a sama sebe za filozofování, a navíc označit tyto úvahy za něco, co nás může odvádět na zbytečná scestí, je projevem nepochopení důležitosti poznání života a důležitosti poznání sebe sama. Jestliže je smyslem filozofie tvořit porozumění, které je předpokladem moudrosti, pak jde o docela neuvážené znevažování života a bagatelizaci jeho porozumění. Nebo nás snad porozumění a moudrost mohou odvádět od toho, co je opravdu důležité? Že by odvádění pozornosti od důležitých věcí mělo být výsledkem filozofie, jejímž posláním je především láska k moudrosti? Spíš to vypadá jako návod na tupost. Jak jinak by bylo možné vyslovit myšlenku, že by nás znalost života mohla odvádět od samotného žití a od toho, co je opravdu důležité? To snad nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nemůže myslet vážně.

Nebo snad znáte někoho, pro koho není tím úplně nejvíc nejdůležitějším právě život?

A perličkou na závěr je výrok, že krása je v tom, že pro každého je zásadní něco jiného.

To je ta nejsmutnější pravda. Ano, pro většinu lidí je daleko zásadnější úspěch, peníze, vzdělání, hmotné statky, předmanželskou smlouvou ošetřené partnerské vztahy, mimomanželské vztahy, tělesná atraktivita, „oportunistická” přátelství a falešný respekt a úcta k sociálním statutům. Skoro to vypadá, že máme daleko „zásadnější” věci na starosti, než skutečné porozumění životu. Jenže všeho do času. Stačí první vážné ohrožení života a dokonale vystavěné pozice existence a jimi vyztužená osobnost se zhroutí jako domeček z karet.

Chápu, že mnohým lidem stačí pouhý dobrý pocit z bytí, který se dá zajistit různými zážitky. Jenže právě v konstatování „to stačí” se skrývá fatální past. Přístup „to mně stačí” totiž blokuje cestu k poznání a ponechává nás ve stavu blažené nevědomosti. Je to přístup velmi mladých, nevyzrálých bytostí, které o práci s myšlenkami a s myslí nic neví. Neuvědomují si, že na události nelze pouze reagovat, ale je důležité se v interakci s nimi projevovat rozumem a moudrostí. Ona totiž schopnost reagovat má i améba. A stejně jako člověk bez rozumu i ona postrádá vysvětlení, proč reaguje tak, jak reaguje. Jenže bez otázek po smyslu života, bez hlubších úvah po příčinách a důsledcích našich projevů, jsme moudrostí na stejné úrovni, jako primitivní živočichové. Není proto překvapením, že mnoho lidí čerpá svoji vzorovost od domácích mazlíčků. Tedy od forem života, které jsou vývojově níž, než by měl být vzhledem ke svým dispozicím člověk.

Jestliže máte k filozofování vytvořenou negativní konotaci a filozofování chápete jako plané tlachání, nejspíš jste podlehli myšlenkové indoktrinaci, která se snaží přemýšlení a uvažování společensky dehonestovat. Jste-li tedy naladěni na tuto vlnu, tak nemyslete a žijte tady a teď. Neplánujte budoucnost a netrapte se minulostí. Stejně ničemu neporozumíte, protože ani porozumět nechcete. A cenu má pro vás život jen takovou, kolik vám toho dá. Ale co dáváte životu vy? Na kterém místě důležitosti pro vás život je?

To, že má někdo srovnané hodnoty, že má uspořádané svoje pracovní a rodinné poměry, že je úspěšný, zdravý, že se mu obecně daří, to ještě neznamená, že ví, co je to život. Proto si troufám tvrdit, že lidé o životě nic neví. Neznají jeho podstatu, vlastnosti a nástroje na jeho projev, neví kdo jsou. Přesně tyto lidi konstatování, že neví, co je život, pobuřuje, dotýká se jich. Ale proč by se jich měl takový výrok dotýkat, kdyby tomu, co je život, a kdo jsou, skutečně rozuměli?

Ještě nedávno jsem se kriticky vyjadřoval k názorům psychologů a koučů, nikoliv k někomu konkrétnímu, ale obecně k myšlenkám, které kolem sebe šíří.

Slibuji, že už se to nestane.  Nebudu jim už vyvracet teorie, kterým věří, a kterými žijí, aniž by o životě vůbec něco věděli. Proč? Použiji v lehké obměně výrok Jonathana Swifta:

Je nerozumné se pokoušet rozumem vyvracet člověku názor, ke kterému rozumem nedospěl.

Moudrá slova.

Když si však uvědomíme, že se rozumu dovolává kdekdo, ale přitom nikdo z těch, kteří po něm tak hlasitě volají, ho vlastně ani neumí smysluplně definovat, bude to pro mnohé jen hezky znějící citát, kterému ke škodě rozumu porozumí v míře svého chápání každý po svém.

Typickými reprezentanty volání po rozumu jsou zpravidla inteligentní lidé, kteří si nešťastně pletou rozum s inteligencí, a pak hlupáci, kteří si na vlně mainstreamových názorů, které z nedostatku vlastní inteligence automaticky považuji za rozumné, hojí svoje komplexy. Obojí jsou to ale malé děti, které se dožadují toho, co nemají, ale co by chtěli mít. Proto není proč se podivovat nad tím, že si ještě neumí zavázat boty, i když už umí chodit. Jednoduše je to vývojové.
Co je však hodné zamyšlení je agrese, kterou se projevují, když jim někdo bere nebo nechce dát hračky, které se jim líbí.

Agresivitu u dospělých dětí vyvolávají podobné spouštěče jako u malých dětí, a to obava ze ztráty pozornosti, ocenění a uznání, tedy ztráta přízně okolí a s ní spojená absence potvrzení sebe okolím. Průvodním znakem takové dětinské agresivity jsou hněv, podrážděnost, záměrné verbální poškozování nebo omezování druhých, například obviňováním, urážkami, pomluvami, poukazováním na nedostatečnou odbornost, tj. zesměšňováním. Na rozdíl od malých dětí pak takové dospělé děti používají k zaštítění své agrese autoritu, kterou jim dalo vědomí, že už se v něčem naučili chodit. Například vědomí, že umí chodit ve své profesi. Samotná schopnost chodit je pro ně dostatečnou kvalifikací k tomu, aby si osvojili právo sebevědomě poučovat a ukazovat jiným lidem, jak v tom mohou nebo mají chodit oni.

To, že zatím chodí s rozvázanými tkaničkami, na které si neustále šlapou, a vystavují se tak riziku natlouct si pusu, je netrápí. No netrápí? Oni si to ještě neuvědomují, a tak se alespoň radují z toho, jak jim to pěkně šlape, a jak je za to ostatní hezky chválí.

Když dojde, že i doktoři umírají na nemoci a psychologové a kouči mají své démony a utrpení, je to docela výmluvná ukázky jejich reálné kompetentnosti. Neznalost základních principů a fenoménů života, kterou nahrazují účelově interpretovanými statistickými daty může oklamat snad jen další velké děti. Nikdo rozumný totiž nemůže jejich diskrétním poznatkům, na kterých staví svoje kvalifikace, přikládat váhu, natož důležitost. Čekalo by se, že se u nich alespoň projeví, pro děti jinak přirozená zvídavost, touha dozvědět se něco nového, ale ukazuje se, že s dosažením určitého stupně sociálních statutů se tato potřeba vytrácí. A je vytěsněna až do okamžiku uvědomění si smutného, ale pravdivého: vím, že nic nevím. A s tím se smíří, protože je to chytře vymyšlené alibi, založené sice na falešné, ale sociálně ceněné pokoře.

Hájení inteligenční hierarchie autorit namísto hájení rozumu, je pro vědy zkoumající život a jeho projevy, kronikou ohlášené smrti. Když se podíváte na vědecké objevy, jsou většinou výsledkem procesu hledání. Zpravidla metodou pokus/omyl. Objevy tedy logicky souvisí s hledáním, bezohledu na to, že slovo hledání nahradily ve vědeckém slovníku pojmy výzkum, zkoumání nebo bádání. Ale nové myšlenky se nehledají, ty se tvoří v procesu přemýšlení. Stačí se podívat například na medicínu, která toho o atomárním těle ví už docela hodně. Takže když něco nefunguje, zkouší to mechanicky odstranit, chemicky korigovat nebo fyzikálně napravit fotonovým nebo protonovým zářením. Někdy to vyjde, někdy ne. Když to zafunguje, přičteme to k dobru vědě, když ne, omluvíme to její prozatímní nedostatečností. Ale o tom, že za každým problémem těla stojí člověk se svými nepochopenými vzpomínkami, zatím věda nepřemýšlí. Jasně, lze argumentovat existencí psychosomatiky, ale ani ta neví, co je to mysl a duše, přestože si osobuje právo vzájemné spolupůsobení těla a duše zkoumat. Jistě, objevily se pojmy jako neuroplasticita, zformoval se obor psychoneuroimunologie a vznikla celá řada psychosomatických teorií. Všechny mluví o duševních stavech, jako o pocitech, vášních, náladách a emocích, o tom, jakých životních událostí jsou následkem, ale o fyzikální podstatě duše a mysli se neuvažuje. A to i přesto, že běžně říkáme, že vše je v hlavě a odvoláváme se na sílu mysli. Přitom nám ale nedochází, že síla je projevem hmnotných objektů. Nikoliv abstraktních pojmů. Abstrakty nemají jak s atomární hmotou reagovat. Takže duše, vědomí, mysl, vzpomínky, myšlenky, představy, to vše jsou formy hmoty, a jejich dopady na částicovou konstrukci atomárního těla jsou jen důsledkem zákona akce a reakce.

Je evidentní, že memorování poznatků bez jejich spojování do smysluplných a funkčních souvislostí se životem a neschopnost spojit se s kýmkoliv, kdo jde out-of-box, tedy sterilita tvořit revolučně nové koncepty, je hodná tak nanejvýš Jezuitů. Nejde přece o to, naplňovat vůli druhých, být něčími poslušnými následovníky a v jejich jménu pálit bludné knihy ohrožují věčné „štěstí duší“, ale použít svoji vůli pro porozumění, kdo jsem. Jenže malé děti tato otázka netrápí. Mají ještě hodně dlouho co objevovat, a tak zažívat neustále něco nového...

Svět je tak velký a zajímavý, takže koho by zajímalo něco tak bezvýznamného, jako vědět kdo jsme. Nezbývá než se utěšit zaručenou pravdou, že žijeme jen jednou, a ne vše je poznatelné. Ještěže tu je Bůh, nebo něco jiného, co nás převyšuje. Alespoň můžeme zůstat dál dětmi.

Nebo vám to už nestačí, protože cítíte, že máte na víc?